... jak jsem poprvé brečel

# TĚŽKÝ ŽIVOT KEDDYHO "díl třetí"

... jak jsem poprvé brečel ... na golfu

Už je to skoro rok a půl, kdy "moje" hráčka přestoupila mezi dospělé. Samozřejmě zatím jen na klubových turnajích, juniorské turnaje pořádané ČGF jsou podle věku. Je to více než rok a půl, ale myslím, že na ten okamžik nikdy nezapomenu. Přesně si pamatuji den, hřiště, jamku, složení flajtu, i místo kde se to stalo. Tenkrát jsem na golfu poprvé brečel.

V roce 2020, dva týdny před mistrovstvím klubu v Hořehledech, se ptám: "Co když letos nastoupíš do kategorie ženy? Myslím, že v juniorech již nemáš s kým hrát." A dcera povídá: "Tati, je mi 11 let a v juniorech jsou i starší!" Má pravdu. "Zapomeň na to, omlouvám se". A o pár dní později, dostávám od dcery příkaz, přehlásit ji mezi ženy. Říkám: "Nechtěl jsem Tě někam tlačit, byl to jen takovej nápad." "Nene, zkusím to, přece nejde o život. A navíc v sobotu mi bude 12 let", odpovídá.

Manažer, bez otázek, přihlášku přijal a již nebylo cesty zpět. Moje holčička nastupuje s dospělými. O nic nejde, nejde o život, ale všichni víte, že jakmile se probudíte do mistrovského dne, legrace končí. Jde do tuhého.

Sobota, první den mistrovství probíhá celkem standardně. Ve flajtu plném žen, hrajeme svoji hru. Nemáme ani tušení, jak hrají ostatní. Tím líp. Náš flajt, moje hráčka o pár ran přehrává. Umím počítat, znám ostatní hráčky a tuším, že po prvním dni to bude vypadat dobře. Dělíme první místo. Sobota večer, slavíme 12 narozeniny. Na hřišti. Je nám krásně.

"Tati, mám strach, mám strach, že to budu kazit, že to nepůjde. Co mám dělat". Čekal jsem takovou otázku, ale stejně jsem nevěděl co říct. "Hraj, co umíš, nic víc" říkám, "O nic přece nejde" dodávám a v tu chvíli mi věta "o nic nejde" připadá úplně mimo.

Neděle ráno po snídani na drivig. Trochu, jen se rozehřát. Na recepci pro score kartu, poslední kontrola bagu a jako poslední flajt na odpaliště. Jojo, poslední chodí možní vítězové 😊. Vše jde podle plánu, obě hráčky jsou celkem v pohodě. Spoluhráčka získává lehký náskok dvou ran, nic co by se nedalo uhrát. Na 12 jamce, ale spoluhráčka "vyhoří" a po několika autech ztrácí, 7 ran. Vyspělý hráč by měl vítezství v kapse. Junior, 12-ti letá dívka, vycítí příležitost a hned na další jamce přidá. Ano, přidá. Aut, aut, aut. Tuhle jamku, již čtyři roky hraje úplně v pohodě. "Proč zrovna dneska!?" říkám si. Na čtyřparu hlásí moje hráčka 12, jsem přesvědčen, že to bylo 10 a oponuji. "Tati, hrála jsem 12, napiš to". Říkám: "Ty dvě rány, můžou rozhodovat o vítězi. I ostatní spočítali 10." "Ne, já spočítala 12, napiš to, chci mít čistý svědomí," dostávám ráznou odpověď.

Píšu, dvanáct a do očí se mi derou slzy. Fair play! Nejde o jméno na tabuli mistrů. Pochopil jsem, jsem dojatej, jsem šťastnej. Na chvíli se mi zastavil svět. Tuhle jamku si budu pamatovat do konce života. Náš flajt, byl opravdu vítězný. Spoluhráčka byla lepší ... o dvě rány.

Je to víc než rok a půl a mně pořád při vzpomínce vlhnou oči

... mám nejlepší práci na světě ... "UtahanejKeddy"