... těžký život keddyho
# TĚŽKÝ ŽIVOT KEDDYHO "díl čtvrtý"
... těžký život keddyho a jeho hráče ...
Být golfový hráč je těžké, být keddy je dřina. A když se s hráčem shodnete, že půjdete těžší cestou, je to fakt dřina.
Rozhodli jsme se, že po hřišti budeme zásadně chodit. Při soutěžní hře a vlastně ani na trénincích nepoužíváme golfovou bugynu. Jak jsem již psal, golfový bag zásadně nosím. Jsem přece keddy, nosič. Myslím, že máme výhodu, když šlapeme po svých. Tak nějak, ta hřiště víc vnímáme. I když ... Některá hřiště jsou nahoru - dolu a hráč je někdy rád, že předchozí jamku zahrál hůře a má trochu času na vydýchání, před dalším odpalem. O kedíkovi není řeč, ten musí být připraven, vždy. Oproti tomu, odpočinutému hráči seskakujícímu z bugyny se možná hraje klidněji a o pár ran snad i lépe. Možná.
Pak jsou tu různé měřiče vzdálenosti, hodinky a aplikace. Když na juniorských turnajích, hráč s HCP 25 a více, vytáhne laserový měřič vzdálenosti a pak se pro jistotu podívá na golfové hodinky, které určí jeho polohu s přesností metru, je to snad jen póza, nebo pocit, že to určitě pomáhá. Ano pomáhá, ale snad jen hráčům se singl hendikepem a lepším. Protože jen ti, když naměří 58 metrů, tak jsou schopni takovou ránu opravdu zahrát.
My to máme jinak. Tak nějak, postaru, opravdově. S birdie kartou v ruce stačí sledovat vzdálenostní kolíky, zavlažovací zařízení, hrany bankrů a lehce vzdálenost odečíst. Hrajeme proti hřišti, sami proti sobě. Někdy se měříme i s technikou lépe vybaveného soupeře.
Nemáme golfové hodinky, nemáme měřáky. Birdie kartu si děláme ručně, scorkartu pořád píšeme tužkou. Spiky na botách měníme dvakrát do roka, protože prostě chodíme. V našem bagu je povolená aplikace jen jedna. Golfová pravidla, v tištěném vydání.
Neříkám, že jsme tím lepší. Nejsme, to určitě ne. Jen jsme si takovou cestu zvolili. Golf máme rádi, chceme hrát "obyčejný", golf.
Chce to můj hráč, moje 13-ti letá dcera, chci to já, její keddy.
... mám nejlepší práci na světě ... "UtahanejKeddy"