... pomůžeme, kdykoli

# TĚŽKÝ ŽIVOT KEDDYHO "díl osmý"

... ukaž možnosti, a pomáhej jim na cestě ...

Mluví se o tom, že někteří rodiče tlačí svoji děti na místo, kde chtěli být oni. A nejsou. Sporty našich dětí, jsou množná nejjednodušší možností, jak tyto nenaplněné ambice naplnit. Tatínek v mládí hrál hokej, ale skončil, protože ... Teď poučuje trenéry a mladýho tlačí, kam to jen jde. Maminka gymnastky přemlouvá trenérku k účasti svojí ratolesti na zahraničních závodech, přestože je jasné, že v týmu jsou lepší a počet míst je omezen.

V golfu a v podobných individuálních sportech mají tito rodiče volnou ruku. Pokud junior není součástí reprezentačního družstva klubu, je tady možnost čistě individuální. Prostě si vytisknete kalendář ČGF, a od května do října každý víkend, obrážíte turnaje. Když to všechny baví, hlavně hráče - juniora, je to super. Ale pokud je tam tlak, pokud junior slyší: "O víkendu jedeš na turnaj, musíš." No, nevím. Viděl jsem na turnajích holky i kluky, které to zase tak moc nebaví, táta je tam odvezl, a ještě jim na cestu povídá: "Bylo by dobrý, kdybys zahrál pod 90." Je mně jich někdy trochu líto. Ale, zpětně si říkám: "Pořád lepší, než aby se někde poflakovali." Nebo ne?

My se od začátku snažili nalézt vlastní cestu. Dceru golf evidentně baví, možná i trochu jde, ale neprosí, "tati, golf, golf". Navíc je introvert. Tak aktivita musí jít ode mne. Tréninky jsou jasné. Přijdu z práce, je připravená, těší se, jedeme. Na turnajích se spolu domlouváme již na jaře, a sezóna je tak trochu daná. Vše ostatní, individuální tréninky, hra na hřišti "jen tak", "suchá" příprava to jde za mnou. Když jí bylo 9 let, šlo to jako po másle, teď, musím být připraven, že přijdou chvíle, kdy nemůže. "Nechci" povídá, "proč", ptám se. "Nechci, protože nechci", odpovídá. Nemůže, protože nemůže. "Oukej", mám volno, super. Zítra, pozítří, za týden, zase pojedeme. Je tvrdohlavá po mě, co bych chtěl.

Určitě jsou děti, které to opravdu baví tak, že prosí rodiče, "mami, tati, o víkendu je turnaj, odvezete mě tam". Jsou děti, které ze školy jdou rovnou na trénink. Jsou děti, které tráví s trenérem víc času než se svými kamarády. Je super, že jsou. Podporujme je, jak můžeme, "jeďme" v tom s nimi. A když náhodou jednoho dne přijdou, "končím, už mne to nebaví", respektujme jejich rozhodnutí. Myslím, jsem přesvědčen, každý rodič přece ví, nebo alespoň dokáže odhadnout, jestli mu doma roste, Jágr, Čáslavská, Seemanová. Ty ostatní budou dobří amatéři, budou skvěle jezdit na kole, budou výborně plavat. S dobrými trenéry z nich rostou i dobří lidé. To je přeci nejvíc.

Asi nám doma neroste Klárka Spilková. Proč jsme tedy byli a jsme na hřišti? Protože nás to bavilo, protože nás to baví. Protože jsme spolu. A když třeba v 16 přijde, "tati, už mě to fakt nebaví". Možná budu chvíli smutný. Chvíli. A budu to respektovat, slibuji. To, co spolu prožíváme, už mi nikdo nevezme. Děkuji za každý den, kdy jsme spolu, na golfu, na snowboardu, lyžích, v bazénu.

Jsem keddy, táta ...

... mám nejlepší práci na světě ... "UtahanejKeddy"